V minulém týdnu se objevil na internetu článek známého českého ekonoma na téma v Čechách tolik oblíbených "garancí". Jelikož máme s autorem na danou věc naprosto totožný názor, přinášíme vám tento článek také na našem webu.

Viděl jsem nedávno výsledky jakéhosi průzkumu postoje občanů k penzijní reformě. Téměř osmdesát procent respondentů uvedlo jako problém, že výnosy nově zakládaných penzijních fondů nejsou garantované. Touha Čechů po garancích byla patrná i z návalu, který prožívaly penzijní fondy starého typu před definitivní závěrkou pro příjem nových klientů. Také tzv. garantované produkty z produktového portfolia různých bank „jedou“.

Garance jsou zkrátka populární, chytlavé slovo. Garancím rozumí každý a každého táhnou.

Oprava: garancím zdánlivě rozumí každý. Ve skutečnosti je touha po nich jen dokladem povrchnosti a finanční nevzdělanosti české klientely. Proč?

Protože skoro nikdo nejde k podstatě věci. Málokterý klient se zeptá, kdo garanci vlastně poskytuje. Lidé se naučili, že existuje povinné pojištění bankovních vkladů. Dobrá. Ale mnoho z nich nepochopilo, jak garance vlastně funguje – že existuje rezerva spravovaná Fondem pojištění vkladů a tato rezerva je investována do státních dluhopisů. Když je řeč o investicích do dluhopisových fondů, začnou se ošívat: kdo je garantuje? Že státní dluhopis je garantován přímo státem, je velká novinka.

Každá garance něco stojí. I toto je informace, která je těžko vstřebatelná. Garanci zdarma nedá nikdo. Ani banky, ani stát. Držet peníze na bankovním účtu je bezpečné, ale platí se za to uboze nízkými úroky. Ani stát neplatí vysoké úroky ze svých dluhopisů. Státní dluhopis splatný v roce 2018 nyní nabízí roční výnos 1,22 procenta. Nízký výnos je cena za garanci.

Pokud jde o tzv. staré penzijní fondy (podle zákona z roku 1994) a o jejich popularitu, zde lze pouze konstatovat: takto chybně konstruovaný finanční produkt neměl nikdy vzniknout. Tehdejší zákonodárci propadli populárnímu omylu: že penzijní úspory by měly být v první řadě bezpečné. Ano, ale jen ve smyslu absence kriminálního jednání, včetně tzv. tunelování. Nikoli však nutně z hlediska investiční strategie. V tomto ohledu povinná „garance nuly“ (tedy podmínka, že výnos penzijního fondu musí být v každém kalendářním roce nezáporný) omezuje investiční strategii takovým způsobem, že pro mnoho klientů tyto fondy nejsou vhodné ani se státním příspěvkem. Ten je mimochodem další věcí, která neměla nikdy vzniknout.

Garance jsou tedy ošidné slovo, které může investory zavést špatným směrem. Směrem k extrémně konzervativním investicím, které budou ztrácet na hodnotě ve srovnání s inflací. V normální, vyspělé ekonomice roste objem peněz tempem kolem sedmi procent ročně. Garantované investice nepřekonají inflaci téměř nikdy.

Život je zkrátka plný rizik. Garance nic neřeší.

autor: Pavel Kohout, ekonom

Co si můžeme ze slov uznávaného ekonoma odnést? Garanci u jakéhokoliv produktu nám nedá nikdo zadarmo a často nás stojí mnohem více, než si uvědomujeme. Garantované produkty jsou lidem nabízeny ze všech stran, a to především proto, že vypadají lákavě a jsou snadno prodejné. Naše práce se však od většiny finančních subjektů liší, nezaměřujeme se totiž na prodej oblíbených a zároveň v mnoha případech nevhodných produktů. Zaměřujeme se na ty nejefektivnější způsoby pro dosažení stanovených cílů klienta, i když to pro nás znamená ve většině případů mnohem více úsilí a práce. Pokud někomu na klientovi opravdu zálěží, neříká mu přeci co chce slyšet, ale co by měl slyšet.